Přistoupíme-li dnes, po třičtvrtě století, alespoň ke zběžnému
pohledu na dobrodružství ducha, kterým surrealismus bezesporu
je a oprostíme-li se od nánosu přívlastků, kterým ho častovali jeho
hrobaři i nezúčastnění pozorovatelé, objeví se nám pod patinou
času jedna velká trojramenná hvězda, jež nejen dosud
nepotemněla, ale která stále jasně září nad současnou a ne pro
všechny přijatelnou skutečností.
Současná společnost, alespoň jak ji známe v Evropě, i přes
určité materiální výhody, které někdy štědře a jindy velmi opatrně
přerozděluje svým občanům, však často umrtvuje lidskou
psychiku svojí lhostejností, zaběhnutými pořádky, konvencemi a
vyčerpávajícím konformismem. Ta trojcípá hvězda, která se stále
třpytí a přitahuje ty, jež přestali důvěřovat postulátům
samospasitelné filosofie, neomylnému vývoji, tzv. moderního
umění a pokroku jako jedinému zdroji lidského štěstí,tato hvězda
s příchutí subverze odporu a snahou znovu a znovu postavit
skutečnost před otázky o jejím opravdovém smyslu, tato hvězda
znázorňuje trojici naplňující podstatu surrealismu – poesii, lásku a
svobodu. Tyto tři aspekty jsou nedělitelné, souměřitelné a
navzájem se pronikají.
Prvním krystalem je POESIE.
Novalis, ještě dávno před Bretonem („Poesie musí napovědět
své vlastní řešení problémů života“) proklamoval, že „poesie je
absolutní zkušeností“. V surrealismu se tak poesie dostala do
středu života tím, že přestala být pouhým uměním a stala se
metodou vedoucí k nejširšímu vědomí a zároveň integrální
součástí člověka. Jedině její pomocí se obdivuhodnou krystalizací
reálného dospívání k zázračnému, které často povyšuje i banální
složky všedního života na zázračné jiskření. Surrealismus také
jako první položil problém vzájemného vztahu mezi poezií a
revolucí, navazující tak na Rimbaudovo a Marxovo „změnit život,
přeměnit svět“.
Druhým krystalem je LÁSKA, která pro Bretona znamená
„osudovou sílu“ jako je sen a poetické inspirace. Pro surrealisty je
láska spojena s nejvyššími sférami ducha. Stále platným zůstává
Bretonův postulát, že „zredukujeme umění na jeho nejjednodušší
výraz, kterým je láska“.
Třetím krystalem je SVOBODA, která je pro surrealisty
základním předpokladem k rozvinutí lidského ducha, životní
dimenzí, kterou je třeba každopádně vydobýt, aby život byl
opravdu hodným k žití. V této doméně surrealismus odmítá
všechny kompromisy. Tato touha po osvobození je vyjádřena
v surrealistické tvorbě tím, že se vyhýbá tradičním vzorům,
pravidlům, postupům. Proto třeba v malířství nejde nikdy o snahu
po estetickém vyjádření, ale o touhu dospět k novým objevům,
dosáhnout dosud nedosažitelného.
Každé opravdové surrealistické dílo obsahuje všechny tyto tři
aspekty, které vytvářejí jeho vlastní systém. Tato výstava chce
tyto principy divákovi přiblížit a napovědět míru jejich
vzájemného prolínání a ovlivňování. I když surrealistická aktivita
ztratila svoji původní potenci překvapení tím, že její síla se ocitla
již léta v muzeích a školních učebnicích, vystavená díla svojí
znepokojivou naléhavostí navazují na dlouholetý vývoj
surrealismu aniž by ustrnula na dávno dosažených pozicích.